A je to tu - první ročník jazzové noci v prostorách Design factory v Bratislavě, který se konal 5.6.2009 od 20:00. Všichni příznivci jazzu/nu-jazzu/fusion/lounge nebo i bossa novy si mohli přijít na své. Na programu totiž byli Finally, 3 plus 1, Mo’ Horizons a vrcholem večera Parov Stelar & Band. Celou dobu návštěvníky také provázeli DJs Kinet & C.O.D.E. Zkrátka skvělá koncertní noc. Tolik v kostce k tématu tohoto článku, kde mimo jiné zmíním strasti, které nás čekali na cestě za touto parádní akcí.

Už z Prahy jsme vyráželi s beholdereyem s myšlenkou, že Bratislava není uplně ideální místo pro tenhle koncert, ale možná tam byla spíš závist nad tím “jak tam sakra dostali tak skvělé kapely”. Praha zkrátka ostrouhala a my jsme jen kroutili hlavami nad touto záhadou. To nám samozřejmě nemohlo zabránit, abychom těch pár kilometrů nepřekousli. Nudnou cestu Praha - Bratislava popisovat nebudu, ale příjezd nás zděsil. Já osobně jsem v Blavě(lidově řečeno Bratislava) byl poprvé a první dojem mě jen utvrdil v tom, že Blava opravdu není hezké město. Dokonce jsem si vzpomněl na perfektní hru Fallout, který je zasazená do postapokalyptického světa. Ne, ne, to už zase přeháním, ale rozestavěné/zničené domy bijou do očí každého, kdo se tam dostane. Malinkou jiskřičkou naděje je poměrně hezké Staré město(díky přátelům za prohlídku), které ale nezachrání zbytek.

I když to už se dostávám trochu jinam než k tomu, proč jsme se tam vůbec vydali. Měli jsme dopředu zamluvené lístky, takže zbývalo už jen najít Design factory, což se ukázalo jako trochu stresující úkol, protože stojí uprostřed ničeho. Museli jsme obejít celý blok, abychom našli skrytou ulici, která vedla k našemu cíli. Nic moc na začátek, ale Design factory je sama o sobě celkem zajímavá budova. Z dálky vidíme nějaká auta a pak na nás vybafne menší billboard se směrem. Paráda! Konečně se zadařilo. Přicházíme, vybíráme lístky a potichu sedáme na menší terasu venku. Celkem s podivem sledujeme tak malý počet lidí - celá akce se jeví trochu undergroundově. Ale pomalu zjištujeme, že jsme tam byli trochu brzo a celý prostor před budovou se plní lidmi, kteří povětšinou zapadají do “jazzové kultury”, jestli se to tak dá vůbec nazvat. Semtam sako, baret, však to znáte.

Netrvá dlouho a DJové začínají probouzet Design factory, my odpočíváme a pomalu se přemisťujeme dovnitř, kde nás zaráží židle postavené před pódiem. Začal jsem se děsit, co budu dělat, když budu chtít “zapařit”. Potichu usedáme a sledujeme pódium, kam se během chvíle přemístí první ze skupin - Finally. Upřímně řečeno jsem od předkapel moc nečekal, ale Finally mě příjemně překvapili. Parádní rytmy fusion pomalu, ale jistě načali sedící návštěvníky, kteří stále zaplňovali pouze polovinu hlavní haly. Celá kapela působí hodně sehraně a hlavně je vidět, že si to opravdu užívají. Takový hlavní prvek je tam basák, který to umí slušně rozjet a po očku sleduje hráče na klávesy, který čas od času udělá nějakou kreaci, jak je zabraný do hraní. A pak je tam tak trochu showman - bubeník. Na začátku seděl kousek od nás, působil jako takový příjemný strejda, ale zdání klame a potom to začal pěkně roztáčet. Jediný, kdo se mi tam trochu ztrácí, je kytarista, ale to nic nemění na faktu, že to byl fajn začátek celého večera.

Po Finally následují 3 plus 1, kteří pro mě byli bohužel trochu zklamáním, ale na druhou stranu jsem od nich zase tolik nečekal(to ti Finally, co mě navnadili). Upřímně mi tam trochu vadila menší píšťala. Ale co už, nic nemůže být dokonalé. A pak to příjde, k mému příjemnému překvapení odklízejí židle a tím se vytváří takový malý “kotlík”. Nastupují Mo’ Horizons s Nené Vasquezem(vokály, perkuse), který byl totálně perfekní. Lidi potřebovali trochu rozproudit a to byla Neného parketa - sálala z něj strašná energie a vyloženě si to užíval. Strašně rád bych celý set někde sehnal a doufám, že se mi to podaří. Zkrátka paráda, člověk trochu zatrsá a hned je mu lépe. Večer se příjemně nesl a dojem trochu kazilo slabší občerstvení. První věcí byly neuvěřitelné fronty na pití a druhou výběr, který mi tolik neseděl. Lounge muziku mám spojenou s barem, kde si můžu objednat něco víc než slabé mojito za 4 eura. Škoda, snad na tom v budoucích letech zapracují.  A tak se tak poflakujeme okolo a čekáme až nastoupí mistr Parov Stelar se skupinou, protože hlavně kvůli tomu jsme přijeli a co se týče počtu lidí v “kotli”, bych řekl, že i většina návštěvníků.

Všechno potemnělo, před námi se začal rýsovat basák se sklopenou hlavou a kloboukem. Pak se pomalu začali zjevovat ostatní - trochu šílený(a hlavně napitý) saxofonista Max, krásná vokálistka Eva, bubeník Andreas a nakonec vzadu u počítače hlavní postava Marcus Füreder a.k.a. Parov Stelar. A přesně tady to začalo - pomalu jsem se začínal dostávat do hudebního transu, protože hráli všechny moje oblíbené pecky a to co tam předváděl saxofonista bych vám přál vidět. Chvílema jsme měli strach, jestli to zvládne a něco mu nepraskne, protože do toho saxofonu dával uplně vše. Další a další skvělé rytmy se linou halou a téměř všichni tančí. Max a Eva drží všechny ve varu a zkuste netleskat! Připojuji se ke všem ostatním a křičím, tleskám, zvedám ruce nad hlavu. Zkrátka jsem tam a hudba je ve mě. Je to závislost, něco pro co dýcháte a stojí za to žít. Je to úžasné propojení, které ve vás vyvolává to příjemné šimrání na duši. Tak to máte rádi a Parov to ví. Staré swingové rytmy propojené s moderními beaty, to je to, co tak mistrně ovládá. Pokud se podíváte na jeho tvorbu uvidíte hlavně flexibilitu, se kterou se vyrovnává s novými trendy a já jen doufám, že mu to vydrží, protože tohle prostě miluju.

A tak celí spocení skandujeme, voláme celou skupinu zpět. Už prý musí odejít, ale my to tak nenecháme “Do you want some more?” ptá se Eva a odpovědí je jí hlasitý, souhlasný křik. Na to jen opáčí “You are crazy …. I like that”. Poté následuje poslední píseň hlavního programu. Sleduju ostatní, přiblble se usmívající návštěvníky a vidím pocit štěstí, který provází i mě. Ano, chci, aby tenhle moment nikdy neskončil.

Už teď se nemůžu dočkat na další koncert Parova, který si rád zopakuju a nemálo i na další ročník E.on Jazz Night. Bratislavě to za tuhle oázu milerád odpustím.

Závěrem přikládám foto - naši památku na tuhle skvělou noc. A abych nezapomněl, můj wingman beholdereye zachytil pár dalších fotek. Najdete je na flickru - http://www.flickr.com/photos/beholdereye/sets/72157619379288278/

Toto je temný věk, krvavý věk, věk démonů a magie.

Je to věk boje, smrti i konce světa.

Mezi vším ohněm, plameny a zběsilostí je to také

věk mocných hrdinů, smělých skutků

a velké odvahy.

Tak jak už to bývá, vyšla u nás před Vánoci další kniha o dobrodružství trolobijce Gotreka a jeho zapisovatele pamětí Felixe Jaegera ze světa Warhammeru a to v pořadí již devátá, kterou napsal, stejně jako předchozí knihu, Nathan Long. Tentokrát se naši dva hrdinové vypraví zpět do Říše, aby pomohli v boji proti Chaosu při obraně Middenheimu. Cestou se ale zastaví v Nulnu, který je hlavní zbrojírnou celé Říše a právě odtud mají na frontu dojít děla, které jsou při obléhání tak potřeba. Potkají zde známého trolobijce-mechanika Malakaie Makaissona a s ním nesmí chybět jeho vzducholoď Duch Grungniho s jejíž pomocí má dojít k přepravě děl. Od jejich poslední návštěvy při napadení Nulnu skaveny uplynulo 20 let(viz Zabíječ Skavenů) a samozřejmě se dostavují vzpomínky. Oba na vlastní kůži pocítí, že minulost se dá snadno zmanipulovat a zachránce Nulnu nemusí brát všichni uplně vážně. Kromě toho se Felix potká se svým bratrem Ottem, který jeho dobrodružstvím nevěří a cítí, že je mezi nimi stále velká společenská propast. Felix se zkrátka stal takovou černou ovcí rodiny místo toho, aby byl zámožným obchodníkem jako jeho otec a bratr. A to nebude poslední staré setkání, které v knize naleznete. Jak už to bývá, všechno nevychází podle plánu. Netrvá dlouho a naši hrdinové zjišťují, že někdo sabotuje výrobu děl a není to pouze jedna osoba, ale vypadá to na celé organizované spiknutí. Kdo zatím vězí? To celé se dozvíte právě v Zabíječi lidí.

Jsem velký fanda série Zabíječů, i když mám radši knihy od Williama Kinga, který podle mě danou tématiku ovládá lépe. I přes to měl i má Nathan Long opravdu těžkou úlohu, protože King nasadil vcelku vysokou laťku. Na jednu stranu jsem rád, že se někdo pokouší navázat na příběh Gotreka a Felixe a na straně druhé jsem v některých momentech zklamán.

Long začíná pozměňovat charaktery hlavních hrdinů a nejsem si jistý, jestli tím správným směrem(z mého pohledu). Měl jsem rád toho nekompromisního Gotreka, který se zde v některých momentech jeví trochu bezradně. Doslova šoupe nohama a koukám do země. To přeci není jeho styl. Dokonce někdy souhlasí s plány, který by dříve nebral v potaz. Začínám si myslet, že trochu ztrácí srdce trolobijce. Také mi chybí jeho skvělé hlášky, kterých je v knize opravdu pomálu. Z Gotreka se zkrátka začíná stávat vcelku obyčejný trpaslík a ne ten velký hrdina, jehož auru viděli čarodějové Chaosu. S Felixem se to má trochu jinak - ten na mě působí vcelku podobně jako dříve, ale možná bych právě tady čekal trochu změnu. Přeci jen to ošlehaný bojovník a možná bych trochu uvítal pochmurnost, pevný pohled a ne, aby prosil městskou hlídku o chvíli klidu. Ano, je tím rozumným jádrem naší dvojice, ale ty roky by na něj měly dolehnout trochu víc než, jak je zobrazeno v knize.

Dalším slabším článkem jsou podle mě bitvy, které v některých fázích i trochu nudí a vlastně jsem měl tento pocit i během normálního děje. Pak jsem knihu odložil a vracel jsem se k ní později. To se mi u většiny dřívějších dílů nestávalo, hltal jsem každou situaci, do které se dostali a až mě hřálo u srdce při nějaké skvělé hlášce trolobijce. Strach byl kolikrát dobře zobrazen i v očích nepřátel. Možná autor málo pracuje s psychikou záporných postav, abychom lépe viděli, co se odehrává v jejich hlavě. Což je škoda.

Co se překladu týče, tam se mi nelíbí konkrétně 2 věci. První je hláška “To je hustý” a druhá “Jebať”. Obě mi v kontextu jaksi vyčuhovaly. Ale jinak je tam minimum chyb, postřehl jsem asi jeden překlep.

Celkově na mě působí kniha trochu nedotaženě, téma zajímavé, ale chybí tomu jakési vrcholové pasáže. Můžu klidně porovnat se Zabíječem démonů, kdy jsem si hlavní souboj četl dokonce několikrát. Měl prostě šťávu a mě to uspokojovalo. Tady je sice snaha o takový moment, ale v konečném hledisku je to slabší odvar. Chybí tomu rychlejší spád, nosné pasáže, suchý humor a jakási lehkost/šmrnc psaní. Ale příběh Gotreka a Felixe mám natolik rád, že budu číst jejich dobrodružství až do konce. Možná nás čekají zajímavější díly než tento, který je lehce podprůměrný v této sérii. Jako zaujatý fanda bych tedy dal 6/10. Průměr se totiž podle mě pohybuje ještě o bod výš.

Na schodech byla tma, ale alespoň tu nebyl kouř a oheň. Pospíchali budovou, která řvala, sténala, a praskala. Felix slyšel, jak si Ulrika mumlá něco, co znělo jako kislevská modlitba.

“Bojíš se, pijavice?” Zeptal se Gotrek.

Ulrika se zasmála napjatým vysokým hlasem. “Meče, dýky, kulky - nic z toho mě nemůže zabít. Ale oheň, ten znamená skutečnou smrt.“

“Budu to mít na paměti,” zabručel Gotrek.

Včera v noci, alebo to bolo možno už dnes ráno, som dočítal po Nórskom dreve v poradí druhú Murakamiho knižku - Kafka na pobreží. Nórske drevo bola knižka zaujímavá, ako vystrihnutá z normálneho života. Príbeh ktorý môže stretnúť každého z nás, ktorý je veľmi blízky životu mnohých ľudí na svete. Ale o tom niekedy inokedy.

Kafka na pobreží je ale knižka iná. Spočiatku to vyzerá, že nás Murakami znovu uvedie do jedného “obyčajného” životného príbehu, ktorý je taktiež prirodzený ako príbeh Nórskeho dreva. Kafka Tamura, ktorého skutočné meno sa nikdy nedozvieme je 15 ročný chlapec, ktorý utiekol z domu. Ako mu stále hovorí Chlapec, ktorému sa hovorí Vrana - je to ten “najdrsnejší pätnásťročný chlapec na svete“. Všetko sa zdá byť úplne normálne. Murakami nám ukáže ako premýšla “najdrsnejší pätnásť ročný chlapec na svete” pri svojo úteku z domu, aký vedie život, až sa nakoniec dostáva do knižnice, kde do príbehu vstupuje dalšia významná postava - pan Óšíma - ktorému sa Kafka zapáči a keďže vie, čo Kafka momentálne prežíva z vlastnej skúsenosti, pomôže mu.

Rozprávanie o Kafkovi a jeho živote je prerušované vyšetrovaním americkej armády a výsluchmi ľudí, ktorých spája veľmi podivuhodná príhoda, ktorá sa odohrala pri prelete amerického lietadla nad územím Japonska. Toto rozprávanie nás vytrháva mimo život Kafku a zdá sa, že s jeho životom nemá nič spoločné.

“Obyčajný” životný príbeh všetko zmení, keď do hry vstúpi mysteriózny starý pán Nakata. Na prvý pohľad neškodý obyčajný starší človek. Nevie čítať, nevie písať - mal nehodu. Nakata má ale vzácny dar, ktorému sám nerozumie. Nakata je prosím hloupý. Z prelínania príbehov dvoch odlišných ľudí - starého pána Nakatu a pätnásť ročného Kafku som bol celkom zmätený. Až do istej chvíle…

Murakami nás rovnako ako v Nórskom dreve zásobuje množstvom hudby ktorú počúvajú hlavné postavy. Neviem či to bol jeho zámer, alebo len snaha o presnejšiu charakteristiku života postáv, ale počúvať hudbu o ktorej píše a pritom čítať príbeh postáv je skutočne skvelý zážitok. Chcel by som raz žiť v Japonsku v dobe, v ktorej sa odohráva príbeh Kafky. Podľa Murakamiho knižky to muselo byť vážne perfektné.

Mám rád Murakamiho knižky, práve preto prečo Krudd.

Murakami se zaměřuje i na zcela obyčejné věci a zpracovává je s mistrovstvím, který z nich činí něco víc a vy si vzpomenete, že přesně to vás taky napadlo

Práve som dopozeral film Pora umierać [csfd, imdb]. V dnešnej rýchlej dobe plných akčných B-éčok som dlho hľadal kvalitný filmový zážitok a myslím, že som našiel presne to čo som hľadal.

Na prvý pohľad veľmi jednoduchý a vlastne obyčajný film, o obyčajnom živote starej dámy, ktorá prežíva svoju poslednú etapu života a sama cíti, že život už nieje taký aký býval, že ona sama je iná.

Film priam dokonale vystihuje život starého osamelého človeka, ktorého jediným pomocníkom je verný priateľ - fenka Filadelfia. Osobne som sa niekoľkokrát pozastavil premýšľaním, návratom do detských čias. Aj moja babička si s obľubou krája jablká a aj ja som ich vyjedal. Aniela a jej príbeh až príliš dobre popisuje život človeka, ktorý má len to málo, ktorý je sám a napriek tomu si to nechce pripustiť a snaží sa žiť naplno o to viac, že vie, že jeho čas sa kráti.

Anieline prechádzky spomienkami, podtrhnuté jej zasneným a šťastným pohľadom, pohľadom spokojnosti, lásky a túžby byť aspoň an chvíľku ešte raz na tom mieste, ešte raz prežiť niečo podobné sú vyslovene nádherné. Pri sledovaní filmu som si často uvedomoval strašnú paralelu s mojími starými rodičmi, videl som sa v momentoch, ktoré som sledoval na monitore. Aniela bola moja babička a ja som bol tam, a vedel som, že moja babička v tej chvíli prežívala čosi podobné. Som ale nesmierne rád, že som nebol a ani niesom taký ako vnučka Anieli. Nikto si niekoho takého nezaslúži, a nikto si vnúčatá nevyberie.

Scéna s búrkou, umocnená hláškou “Búrka - vieš, že žiješ“, a následným tancom v daždi bola priamo dokonalá. Vyjadrovala obrovské množstvo emócií, ktoré fakt perfektne dokreslovala hudba. Pocity starej dámy, ktorá sa dokáže vrátiť o desiatky rokov späť a užiť si život znovu, s obrovským úsmevom na tvári.

Hudba - dalšia veľmi silná stránka filmu. Výborne načasovaná, dokresluje celkový dojem jednotlivých scén a dáva pohľadu nový rozmer. Prenáša nás z prítomnosti do minulosti, zvýrazňuje silné okamžiky, dotvára prostredie. Perfektné.

Celkovo na mňa film pôsobil strašne silne, strašne emotívne. Myslím si, že väčšina ľudí prí pozeraní filmu loví v pamäti rovnako ako ja a rovnako ako ja nachádza paralely so svojím životom. Človek má chvíľkami pocit, že ten film popisuje jeho život. Potom si naraz uvedomí, čo to všetko musí pre človeka v úlohe Anieli znamenať. Nedokážem presne popísať ten pocit, ktorý ma sprevádzal smutno-veselými scénami, pre staršieho človeka, úplne normálnymi. Dá sa povedať, že film ukazuje druhú stránku veci, ukazuje presne to, čo my na návšteve u starých rodičov - ak to šťastie ešte máme - nevidíme, presne to, čo prežívajú bez nás. Scený ako Aniela utekala ako mohla dolu schodami len aby stihla telefón od svojho milovaného syna a potom ako nepriateľ, ktorý čaká v tieni - osamelosť. Bola to lútosť čo som cítil ? Možno.. minimálne trochu jej tam bolo…

V mnohých momentoch mi ale Aniela pripomínala moju matku. Zvláštne, ale je to tak. Dokonale si ju viem predstaviť, že by mohla byť veľmi podobná ako Aniela. Možno i preto bol pre mňa tento film silnejší ako pre známych ktorí ho videli. Jedna vec je ale istá - som rozhodne lepší syn ako syn Anieli. Niesom najlepší, ale som dobrý a to ma skutočne teší. Rovnako ako Aniela spomína na svojho syna, keď bol malý, nevinný. Snaží sa nájsť chybu vo svojom živote, a plače, prečo si zrovna ona zaslúžila práve takého syna, práve takú vnučku. Další pohľad na starého človeka, ktorý má to posledné - svoje potomstvo a vidí ako mu ešte aj to jedno odchádza pred očami.

Scéna s hojdačkou, kde Aniela s rozosmiatou a šťastnou tvárou kričí na Filadelfiu “Filadelfia pozri, tvoja panička sa zbláznila“, vyvoláva opäť ten zvláštny pocit. Záverečná scéna je dokonalým vyvrcholením celého filmu a rozhodne nenechá chladným hádam nikoho. Nemôžem inak, len dať tomuto filmu jedničku, a dúfať, že podobných filmov bude na svete viac.

Oči mám ešte vlhké…

Malleus Maleficarum neboli Kladivo na čarodejnice. Ano, dnes bude řeč o historicky druhé knize tohoto jména od Václava Kaplického vydané roku 1963. Je to trochu nezvyk a možná to nezapadne do obvyklých témat našeho skromného blogu. Ale čtení patří mezi mé oblíbené aktivity a nedávno jsem se na doporučení dostal právě k tomuto historickému románu.

Ten nás zavede do Velkých Losin a Šumperka konce 17. století - doba, kdy zde probíhaly brutální čarodějnické procesy, kterým padlo za oběť více jako 100 lidí obvíněných z provozování černé magie. A to i přes to, že inkvizice již v té době zdaleka neměla takový vliv jako v minulosti. Co se tedy stalo?

Příběh začíná vcelku nevinně při mši ve Velkých Losinách, kdy jedna ze žebraček ukradne svatou hostii pro jednu známou z vesnice, která ji chce dát svojí krávě, aby více dojila. Odměnou za tenhle čin jí je přislíbeno jídlo. Bohužel je při krádeži přistižena a donese se to, až k tamějšímu faráři, který celou situaci veme nanejvýš vážně. Žebračku vezme k výslechu a jelikož si je celou dobu jist tím, že jde o čarodějnici, protože za krádeží svaté hostie je pro něj spíše černá magie než pouhá touha po hladu, odvolá se na někoho, kdo se v tomto oboru vyzná nejvíce. Tím někým není nikdo jiný než jeden postarší inkvizitor jménem Boblig, který je sice už v penzi, ale má nekolikaleté zkušenosti z praxe. Naneštěstí je pověstný, že mu nikdo zatím “neunikl” a ty, které obvinil, se vždy přiznali.

Samozřejme tento podnět nedá sám, ale hraběnka z Galle. Ta má na starosti celé panství a čarodějnictví se bojí natolik, že chce celou situaci vyřešit, co nejlépe. Nebo lépe řečeno se k celé věci staví spíše pasivně, protože má strach a chce, aby to někdo(ať už kdokoliv) vyřešil. A to i přes to, že většina lidí v černou magii vůbec nevěří. A to převážně jedna z hlavních postav knihy - šumperský děkan Kryštof Lautner, který je velmi oblíbený mezi lidmi a vedle víry v Boha používá i zdravý rozum.

Netrvá dlouho a pan inkvizitor Boblig přijíždí do Velkých Losin se svým nepříjemným pomocníkem Ignácem, který všechny odpudí svým vzhledem i chováním. V tuto chvíli začíná drsné drama plné hutné atmosféry honu na čarodejnice. Brzy se ukáže, že Boblig je zkušený manipulátor a vše dělá ku vlastnímu prospěchu. Proti lidem používá nejosvědčenejší nástroj - strach.

Dlouho jsem se do knihy tak neponořil a co hlavně - předního záporáka budete určitě nenávidět jako já. Celou dobu jsem jen čekal, kdy se konečně najde někdo, kdo se postaví instituci inkvizitora a již dávno zastaralým metodám v honu na čarodejnice, které, jak zjistíte, nedávají smysl. Někdo se nepřizná? Podrobíme jej tortuře. Někdo vydrží mučení? Ďábel mu pomáhá, proto přitlačme, dokud se nepřizná a pak ho popravme. Brutální praktiky, které byly byly běžné během 16. - 18. století převážně v Německu, se zdáli být účinným nástrojem ve společnosti pod mocí “velké” církve.

V naší době až absurdní, člověk jen nechápavě kýve hlavou a při tom je celý román velmi blízko pravdě - vychází totiž z dobových záznámů výše zmíněných procesů. Navíc je zajímavě zobrazena i církev, která vše dlouhou dobu přechází tichým souhlasem a ti kdo jdou proti proudu(viz Kryštov Lautner) jsou ihned podezřelí. Celá kniha nám ukazuje, jak snadné je lidi přinutit k mlčení, nečinnosti právě strachem a my uvidíme paralelu ne jednoho období našich dějin. Pouze vždy trvá než se lidi postaví tyranii a zatáhnou za jeden provaz.

Knihu mohu doporučit všem milovníkům historických románů i přes to, že v tomto případě působí Kladivo na čarodejnice poněkud bezvýchodně, ale to samozřejmě neubírá na kvalitě. Ideální počtení pro zimní večery.

Na závěr krátká citace “na pobavení” z prvotní knihy Malleus Maleficarum z roku 1486(Bible pro pana inkvizitora).

“Skutečnost, že čarodějnictví se hlavně oddávají cizoložné děvky a běhny, je doložena kouzly, které čarodějnice uvalují na rozmnožovací akt. Může narušovat vnímání a představivst muže tak, že se mu jeho žena zdá být odpornou, nebo může přímo zabránit ztopoření onoho údu, který je uzpůsoben k rozmnožování.”